Představ si, že jsi v místnosti bez oken. Je tam ticho, žádný průvan, žádné světlo. Nic tě nevyruší. Můžeš tam být dlouho – ale je to skutečně život? S jedním klientem jsme řešili přesně tohle. Nebyla to bolest, ale odpojení. A to, jak se to projevovalo, odhalila nejprve grafologie – a pak jsme mohli jít dál pomocí kineziologie.

Nejdeš dopředu? Možná máš důvod

Jeho písmo mělo levý sklon, stažené tahy, bez dynamiky. Všechno naznačovalo, že má v sobě strach z budoucnosti, ale ne takový, který by ho děsil – spíš ho jemně paralyzoval. V písmu byla patrná určitá vnitřní únava, pasivita. Žádný tah do akce. Byl „v bezpečí“, protože nic nechtěl.

Je možné být spokojený bez radosti?

Zajímavá otázka, kterou mi klient položil, byla: „A co když to vlastně nechci řešit? Co když mi v tom je dobře?“ A odpověď je: ano, i to je možnost. Ale – stejná obrana, která ho chrání před bolestí, ho chrání i před radostí. Nerozhodí ho nic – ale taky ho nic nenadchne. Není co ztratit – ale taky není co získat.

Kineziologie jako cesta zpět k sobě

Pokud se člověk rozhodne s tím něco dělat, nestačí jen mentálně porozumět, proč je tak nastavený. Je potřeba jít dál – do těla, emocí, paměti, nervového systému. A právě tady přichází na řadu kineziologie.

Pomocí jemných svalových testů se dostáváme k tomu, kde vznikl vnitřní zákaz cítit, kde vznikla potřeba „vypnout“, abych přežil. Tělo si to pamatuje, i když hlava zapomněla. Kineziologie umožňuje uvolnit tyto staré vzorce, vrátit energii do pohybu a znovu se napojit na život – nejen přežívat, ale opravdu žít.